Rozhovor s Karlem Gottem

Karle, v neděli jste oslavil 80. narozeniny. Jsou některé, na které se nedá zapomenout?

„Na těch prvních pět svých narozenin si vůbec nevzpomínám. Až do padesáti let jsem pak vlastně své narozeniny nebral moc vážně, ani je nijak výrazně neslavil. Nepřipadalo mi to důležité a měl jsem pocit, že mám ještě celý život před sebou. Ale v padesáti se to změnilo, protože jsem si najednou uvědomil, jak rychle to všechno uteklo, že času není nazbyt a člověk by měl být osudu vděčný za každý den, do kterého se probudí. Ale zpátky k otázce – nezapomenutelné jsou pro mě především dva obří koncerty k mým šedesátým a sedmdesátým narozeninám, které se odehrály v pražské 02 Areně. K narozeninám mi totiž přišla na jeviště gratulovat spousta mých milých kolegyň, kolegů a souputníků. Dojalo mě to a uvědomil jsem si, jak je důležité být obklopený lidmi, kterým na vás záleží."

Jak byste zhodnotil narozeninové setkání v Divadle na Jezerce, které pro Vás uspořádala Vaše manželka Ivana?

„Je to můj narozeninový zážitek nejčerstvější a nejkrásnější, i když se ono setkání odehrálo nějaké tři týdny před 14. červencem, kdy mám den narození zapsaný v rodném listu. Letošní oslava byla úplně jiná než předchozí kulatiny, protože měla velmi rodinnou a uvolněnou atmosféru, bez přítomnosti médií, přesně jak jsem si to, s ohledem k mému zdravotnímu stavu, přál. Proto jsme na doporučení Jiřinky Bohdalové vybrali komorní Divadlo Na Jezerce. Mělo to jediné nepříjemné úskalí. Musel jsem bohužel zúžit seznam původně zvaných kamarádů a spolupracovníků do O2 Areny na pouhých 120 nejbližších. S ohledem na můj nevyzpytatelný zdravotní stav jsem měl jediné přání, mít oslavu s blízkými přáteli a kamarády z branže „jako doma". A dál už to bylo na mé ženě Ivance, která pro mne celý večer plný nádherných překvapení přichystala a organizovala. Požádala Libora Boučka o pomoc s dramaturgií a moderací večera, které se zhostil perfektně. Já jsem se už pak jen pohodlně usadil do mého křesla, převezeného s ostatním nábytkem a koberci z domova na jeviště Divadla Na Jezerce, skvěle se bavil a cítil se úplně jako doma. Gratulanti, kteří mě jeden po druhém příjemně překvapovali a bavili, pak přicházeli vlastně ke mně do pokoje, jako by se to všechno odehrávalo u nás v obýváku. Všem v hledišti jsem viděl do tváře a vidět tolik báječných osobností a kamarádů z branže pohromadě v jednom sále, to si pamatuji snad jen ze starých Silvestrů s Vladimírem Menšíkem. Mám pocit, že tak příjemný, spontánní, nefalšovaně přátelský a současně hodně veselý večer se dá zažít jenom párkrát v životě. Byl to pro mne vlastně dvojitý dárek. Jednak jsem byl nesmírně šťastný z té jedinečné atmosféry pospolitosti a dále mě nesmírně těšily krásné reakcí všech zúčastněných, kteří tento večer, stejně jako já, nazvali nezapomenutelným. A to vše díky mojí Ivance. Jsem na ni pyšný, je to žena mnoha profesí."

Měl jste ke svému kulatému jubileu nějaké speciální přání?

„Já si vlastně v poslední době přeju jenom jediné, abych byl zdravý a aby byla zdravá a šťastná moje rodina a nejbližší. Mým velkým přáním je, aby se moje žena, a potažmo i celá rodina, konečně dočkala mediálního klidu a skončily zlé útoky, které jsou pro mne nepochopitelné a jejichž dopad se dotýká nás všech v rodině. Mému zdraví negativní mediální kauzy vůbec neprospívají, právě naopak. Zdravotních komplikací jsem si totiž užil vrchovatě.
Léta jsem bral narozeninové přání „a hlavně zdraví" jako zbytečnou a otřepanou frázi, ale teď vím, že bez toho nejde vůbec nic. Žádné jiné speciální přání jsem tedy neměl a nemám. Velkou radost mi ovšem udělala moje vydavatelská firma Supraphon, která se probrala svými bohatými archívy mých nahrávek a sestavila hned dvě kolekce CD. Na jednom kompletu je osmdesát nahrávek z let 1964 až 2019, druhý výpravný box obsahuje patnáct CD a jsou na něm tři stovky mých singlových nahrávek z období let 1962 až 2019. Některé z písniček, které se v archívu našly, byly pro mě velkým překvapení. Už jsem na ně za ta léta zapomněl a bylo pro mě zábavné si je znovu připomenout. Mají totiž neomylný punc doby, ve které vznikly."

Jsou na CD kompilacích všechny pro Vás zásadní písně, nebo se tam něco nevešlo?

„Je tam všechno podstatné, jde o jakýsi soundtrack mé cesty hudebním světem. Bezmála sto třicet nahrávek singlového boxu je ze šedesátých let, což dokládá, jaká skvělá doba to byla. Tehdy totiž začaly tát letité politické ledy, a to se promítlo do všech oblastí života. Samozřejmě také do muziky. Přes nejrůznější potíže se k nám začala dostávat zahraniční hudba a my jsme ji směli hrát a zpívat. Nebyla ale, až na pár výjimek, k dostání v prodejnách a v rádiu ji moc často nehráli. My, tehdy začínající muzikanti, jsme se proto cítili být svým způsobem jakýmisi "věrozvěsty", kteří k nám tuhle muziku přinášejí. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme hráli a zpívali většinou v kavárnách. Pražské podniky jako Alfa nebo Vltava, to bylo takové malé české Las Vegas, samozřejmě bez kasin. Živé kapely, skvělí muzikanti, světové pecky. Lidi šíleli - a my taky."

Za výběr Karel Gott 80/80 s hity z let 1964 až 2019 jste už na křtu tohoto čtyřcédéčka převzal Zlatou desku Supraphonu a to byla kolekce v prodeji jenom pár dní. Udělá Vám taková zlatá deska ještě vůbec radost? Po všech těch oceněních, která jste už získal?

„Každá cena je cenná. Ale prodej desek, k němuž se v poslední době připočítává rovněž stahování nahrávek z oficiálních hudebních serverů, to je v hudebním světě odjakživa barometr úspěchu. A takový barometr nelze ošidit. Jasná řeč - prodalo se tolik a tolik, což znamená úspěch, nebo neúspěch. Posluchači se navíc musejí vydat do obchodu, kterých je navíc čím dál tím míň, nebo si nahrávku stáhnout z internetové nabídky, ale v každém případě musejí zaplatit. Tedy, je-li stahování legální... A pak je zřejmé, jestli interpret se svou hudební nabídkou uspěl, nebo ne. Tak je to jednoduché. Většinu ze svých cen mám vystavenou doma, ale která z nich je nejcennější, to si netroufám říct. Ale protože se věnuji hudbě, která se jmenuje populární a populus znamená latinsky lid, nebo lidé, nejcennější jsou pro mě trofeje od lidí, tedy od posluchačů a diváků – protože pro ně všechny své písně zpívám. Ostatně, každodenně cítím z jejich dopisů, emailů a dalších vzkazů, úžasnou podporu. A bez té bych už přece dávno nezpíval!"

Jaké máte plány na léto?

„Mám už za sebou kratší dovolenou na Sardinii, kde mi tamní podnebí velmi vyhovuje, a kde jsem se věnoval především psaní knížky, ve které se ohlížím za svým životem. Dolaďování textů je mou hlavní aktivitou a zábavou po celý zbytek léta. Nepůjde o knížku stokrát recyklovaných článků, výroků a příběhů, které si kdekdo může najít na internetu, pospojovat je a vydat v knižní podobě. Tak jak to mnoho autorů již bohužel udělalo a vydali knihy o mě, ale beze mě. Moje kniha bude autentická a velmi obsáhlá autobiografie, pro kterou už mám texty vesměs připraveny. Teď procházím nejrůznější archivní materiály a fotografie a pokud se mi ještě vybaví hezká a zajímavá vzpomínka, tak ji do textu doplňuji. Zároveň jsem se rozhodl, že pro čtenáře odtajním i archivní materiály, které teprve po letech začínají být zajímavé. Protože je však můj život tak pestrý a bohatý, a chci, aby kniha byla jedinečná mým příběhem i obrazem, už teď tuším, že na ni budu ještě s grafikem pracovat přes Vánoce. Pak by vyšla, stejně jako film, začátkem jara. A co se týče mého vystupování, pozastavil jsem své koncertní tempo, ale dřívějšímu závazku doktora Petra Pečeného, který se podílí na dramaturgii festivalu Benátská, chci dostát. Proto vystoupím se svým orchestrem 25. července večer na zahajovacím koncertu 27. ročníku tohoto sympatického festivalu, který se opět odehraje v libereckém přírodním amfiteátru Vestec."

Svou kariéru jste začínal na trampských potlaších, zároveň jste už na některých významných festivalech vystupoval. Můžete srovnat tehdejší hudební festivaly s těmi dnešními?
„Trampské potlachy? Tam jsem zpíval u ohně jenom s kytarou. A především proto, abych se předvedl, tím okouzlil a případně získal přítomné dívky. Festivaly k populární hudbě odjakživa patří, ty tradiční, jako byly třeba Bratislavská lyra a Děčínská kotva sice už zanikly, ale vznikly a vznikají nové. Mám festivaly rád, protože se na nich člověk potkává zase s trochu jiným publikem, než jaké chodí na jeho samostatné koncerty."

Režisérka Olga Špátová spolu se svým partnerem, kameramanem Janem Malířem, o Vás natáčejí dokumentární film. Jeden už ale před deseti lety Olga natočila a ten byl zaměřený hlavně na Vaši práci. Odkryje nový film i něco z Vašeho soukromí?

„Určitě, a mnohem víc než v tom předešlém. Tentokrát půjde o celovečerní dokumentární film o mém profesním, ale z velké části i soukromém životě. Mám už s Olgou Špátovou skvělou zkušenost, protože jsem měl při natáčení dokumentu Fenomén Gott před 10 lety možnost poznat její styl práce a zjistil jsem, že si velmi rozumíme i lidsky. Díky tomu je pro mne i mou rodinu snažší si ji zcela pustit do našeho soukromí. Tentokrát bude mít náš film celovečerní stopáž. Premiéra v kinech je plánována na začátek jara 2020. Teď v červenci máme za sebou už více než čtyřicet dní natáčení a stále ještě pokračujeme. Mám radost z toho, že se před kamerou setkávám s důležitými lidmi svého života. Navštěvujeme místa, která jsou pro mě osobně důležitá, nebo která ovlivnila mou profesní cestu, včetně Hamburgu, kde jsem v Německu začínal.

V poslední době jste začal vedle skladeb svých zavedených spolupracovníků zpívat i písně mladých autorů...

„Spolupráci s mladými autory, kteří jsou často o generaci, dvě mladší než já, odstartovalo už před pěti lety moje album nazvané S pomocí přátel. Na to mi kromě osvědčených autorů, jakými jsou třeba Petr a Pavel ORM, Vašo Patejdl, Michal David, nebo Boris Urbánek, přispěli právě mladí autoři, se kterými jsem do té doby nespolupracoval a jejichž zájem mě potěšil. Jména? Radek Banga, Martin Chodúr, Petr Bende, Viktor Dyk, Olga Lounová, nebo Ondřej Brzobohatý. Pro mé zatím poslední řadové album s názvem Ta pravá mi navíc titulní píseň složil a otextoval Marek Ztracený. Aktuální duet Srdce nehasnou pro mou dceru Charlottku a pro mě velmi citlivě, až dojemně, napsali Richard Krajčo, frontman skupiny Kryštof, a jeho stálý spolupracovník, textař Petr Harazin. Tato nahrávka uzavírá oba nejaktuálnější CD komplety."

Svou zatím nejnovější nahrávku jste nazpíval 19. června tohoto roku v legendárním rozhlasovém Studiu A v Praze-Karlíně. Jak se Vám natáčelo se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu?

„Pro velká hudební tělesa mám odjakživa slabost. Zpívat s velkým orchestrem, ať už jazzovým, tanečním, nebo v tomto případě symfonickým, to je pro mě vždy velký svátek. A jak známo, svátečních dnů, na rozdíl od těch všedních, v roce příliš mnoho není. Užil jsem si to proto do poslední noty, do posledního tónu."

V nové „symfonické" verzi jste nazpíval píseň Jdi za štěstím. Vzpomenete si, jak vznikla?

"Je z doby, kdy Karel Svoboda komponoval především filmovou a televizní hudbu. Tahle skladba vznikla pro filmovou pohádku Jak se budí princezny, kterou na motivy klasické pohádky o Šípkové Růžence natočil s velkými hereckými hvězdami režisér Václav Vorlíček. S Karlem Svobodou jsme byli přátelé, své písně pro film a televizi mi nabízel poměrně často. Do této melodie navíc textař Zdeněk Borovec vložil krásné poselství. Ruku na srdce, kdo by nechtěl jít za štěstím?"

A proč jste si vybral právě SOČR?

„Symfonický orchestr Českého rozhlasu je ještě starší než já, a to už se mi nestává moc často... . Vznikl totiž v roce 1926 a má tedy více než devadesátiletou historii. Ve svém oboru patří k absolutní špičce, a to nejen v domácím měřítku. Proto si toho, že nade mnou symfonici, v čele s dirigentem Janem Kučerou, neohrnuli nos a že jsme se mohli sejít při společném natáčení, velice vážím. Exkluzivní premiéra této mé nejnovější nahrávky byla v den mých osmdesátých narozenin, 14. července na rozhlasové Dvojce v pořadu Jdi za štěstím."

Rozhovor připravil Miloš Skalka